Den sedmý - čtvrtek 7. 7. 2011
Dnes je naplánován výstup na nejvyšší horu Pirinu- Vichren (2924 m.n.m). Stoupá se na něj od chaty stejného jména z výšky 2 955 m n.m. Většina z výpravy se rozhoduje na něj vystoupit, já s Jankou se rozhodujeme jít trasu s menším převýšením, ale o to půvabnější krajinou. Mikrobusy nás vyzvedávají po deváté hodině a vyvážejí k chatě Vichren. Tam se naše cesty dělí.
Tak toto je cíl většiny našich souputníků - třetí nejvyšší hora Balkánu - Vichren.
Sledujeme modro-žlutou značku, která nás kolem můstku přes potok dovede na nádhernou plošinu se zurčícím potokem, zalitou květinami a ze všech stran obestavěnou hradbou skal. Je to to nejkrásnější místo, které jsme na tomto zájezdě viděli.
Janka a vstavač.
Ještě jednou má úžasná žena - tentokrát s něčím jedlým - s fíkem z Melniku. Mňam!
Orlíček
Pohled nazpět do údolí k Vichrenu - ten se ale schovává vlevo.
Cesta, která by jinak trvala hodinu, nám trvala několikrát tak déle. Na konci údolí stoupáme prudce nahoru kamenným splazem. Odměnou za námahu nám je pohled na nádherné jezero Muratovo. (2 230 m n.m., 12,9 ha, 3m hloubky)
Sedneme si na kámen, svačíme a krmíme rybičky.
Po krátkém odpočinku se rozhodneme pokračovat ve stoupání. Při výstupu do poslední části se nad námi začíná zatahovat a začíná foukat studený vítr. Těsně před vrcholem potkáváme sestupující české turisty z Prahy, kteří nám podávají informaci, že do cíle zbývá už jen 80m převýšení. Po chvilce dosahujeme sedla ve výšce 2518 m. n. m. Před námi se otvírá úplně jiná krajina.
Zatím co my zdoláváme sedlo Banderiška porta, Kačka s Tomem dobývají Vichren. Více se dočtete níže.
Náhorní plošina ze všech stran olemovaná kamennými vrcholy s volně pasoucím se stádem koní. Jediné co nám kazí radost, jsou šedé mraky zahalující vrcholky kopců a studený vítr. Za chvíli k nám sestoupí dva naši spolucestující, kteří schází z vrcholku nedaleko od nás. Prohodíme spolu pár slov a dostaneme vrcholovou prémii- štamprli slivovice. Rozloučíme se, a sestupujeme o pár metrů níže, blíže k volně pasoucímu se stádu koní.
Zlom počasí je jasně viditelný při pohledu na poslední dvě fotky. Za námi modro - před námi šedo...
V klíně...
hořeček
Počasí nám ale nedovoluje dlouho setrvat- proto se rozhodujeme k návratu do údolí. Sestup už je podstatně rychlejší než výstup. Cestou přemýšlíme, jestli jsme tudy vůbec šli - pohled na druhou stranu je pro nás úplně nový.
U jezera potkáváme Pražáky z jiné cestovky a v družném rozhovoru spolu pokračujeme. Kolem třetí hodiny scházíme k chatě Vichren, kde sedí naši znudění řidiči mikrobusů, ale nikdo z naší skupiny. Rozhodujeme se sestoupit na druhou chatu s názvem Banderica.
Pronásledovaní houfem much a komárů dojdeme k nejstarší borovici - bajkuševa mura - pinus leucodermis - je třicet metrů vysoká s obvodem kmenu 7, 5 m a stáří odhadují na 1300 let.
Prohlídku ale skrečujeme, tak hladové komáry a v takových hejnech jsme ještě nepotkali. Jediná možnost je ústup. Skláníme se před bodavou přesilou. Pak už nám zbývá jen kousek na chatu, kde už čeká většina těch, co zdolali Vichren včetně Kačky a Toma. Dáváme si jedno pivo a za chvíli přijíždí mikrobusy, které nás sváží dolů.
Cesta na Vichren - píše Kačka
U chaty Vichren se rozdělujeme s našima - společně s bráchou se rozhoduji vyjít až na nejvyšší vrchol Pirinu- Vichren. Stoupák je to teda pořádný, po 200m převýšení docházíme na malý plácek, kde se napijeme, počkáme na zbytek, a pokračujeme v cestě. Po chvíli mě začínají bolet nohy. Ptám se jednoho z „našich" kolik jsme zatím ušli. Odpovědí: „No, 350m převýšení, takže nejsme ani v polovině" mi zrovna náladu nezvednou, ale nedá se nic dělat. Musím šlapat dál.
Po hodině stoupání vylezeme všichni na sedlo, kde se nasvačíme, a pokračujeme v tom nejhorším stoupáku - poslední a nejdelší z celého Vichrenu. Lumír s Vencou jsou už téměř nahoře. Tomu se říká výdrž :o) . Začínají se ale přibližovat mraky, měli bychom si pohnout, ať se stihneme pokochat výhledem. Po dalších čtyřiceti minutách jsem nahoru vylezla i já, a na to za 20 minut i brácha. Je to nádhera. Nalevo sice vidíme jen mraky, ale výhled napravo je lepší. Máme pod sebou rozlehlý Pirin, a koukáme na celé Bansko, kde jsme ubytováni.
Na vrcholku jsou v železné obdélníkové konstrukci naskládané kameny, a na ní cedule s nápisem VICHREN a jeho nadmořskou výškou 2 914 m n. m. Všichni si vylezou nahoru, a zdokumentují tuto - pro někoho obzvlášť- vzácnou chvilku.
Rio De Janeiro!!!
Po pár fotkách si jdu vybalit svačinu, a nabrat další síly. Až tehdy si všimnu krásného psa, který tam leží s námi, a hladově kouká na svačící turisty. Asi další z tuláků. Je mi ho líto. Je úplně vyhublý a tak se s ním podělím o svou svačinu. V průběhu přestávky dostane od každého taky kousek svačiny. Vrcholek se pomalu celý zahaluje do mraků, začne být chladno, a my se rozhodneme jít dál. Cestou se nevyhneme ani zasněženým místům, na kterých to pořádně klouže. Než dojdu po hodince k chatě Banderica, několikrát mi to na suťovisku podjede, a natluču si zadek. Ani brácha nebyl výjimkou, a jeden z našich průvodců už vytahoval náplast.
Dole si spolu s ostatními sedneme k chýši Banderica, a občerstvujeme se. Zjišťujeme, že jsme dole trochu brzo, a máme ještě dvě hodinky času. Odpočinek nám jen znepříjemňuje spousta komárů a much. Nikdo neodejde bez štípance. Po hodince se zvedáme, a posouváme se o 200 metrů dále- k chatě Banderici, kde je už valná většina výpravy a postupně docházejí další. Tam za námi po půl hodince dojde i taťka s mamkou. Po chvilce už ale přijíždějí minibusy, a sváží nás k hotelu. Mám za sebou další vyčerpávající - ale úžasný - výšlap. Zítra mě čeká další nejvyšší hora- tentokrát Rily- Musala.
Další dny naší cesty po balkánských horách:
Komentáře (0)